Maturitu si užívám

19. dubna 2017 v 15:12 | Ter. |  Přirozené prostředí
Věřte tomu nebo ne, ale čtete správně. Když jsem při čekání na zadání slohovek tuhle poznámku slyšela poprvé od mé věčně vystresované spolužačky, nijak jsem si neuvědomovala, že tam opravdu jenom sedím s úsměvem na rtech a mým klasicky smrtelně nízkým tlakem. Na praktickou jsem přišla nejvíc nervózní z toho, že jsem si nepořídila silonový ponožky, takže jsem pod kalhotama měla normální silonky, abych se domů nevrátila s opuchýřovanýma patama, a jen jsem doufala, že nebudu odcházet propocená a přiškrcená. Nakonec jsem ve svém sáčku a košili bez rukávů stejně venku mrzla, přiškrcená, ale bez puchýřů. A u slohovek jen doufám, že to po mně na tom Cermatu přečtou. Kdyby náhodou ne, už jsem připravená pořídit si s sebou za Kanál nějaký písanky pro první třídy a dát si to v září znova s čerstvými znalostmi v oblasti krasopisu.

A proč jsem tak hrozně v klidu? Za posledních pár měsíců se stalo několik věcí, které tomu bezstarostně sarkastickému prckovi, který nevěděl co se sebou, zase o něco víc otevřely oči. Ať už to byla ta hromada sesutého kamení, které na nás doma s sebou stáhlo veškerou tíhu běžného koloběhu života, nebo naše plesání. Těším se, až v pátek sejdu schody a konečně si udělám jasno v tom, kdo všechno na tu střední školu se mnou vlastně chodí. Do téhle chvíle si pamatuju jen svou třídu a několik dalších maturantů, všechny oblézající se páry, pro které je prostor před naší třídou školním ekvivalentem Petřína, těch několik lidí, co na mě už několikrát šlápli, a toho chudáka, kterého jsem na maturáku odchytila, aby nás vyfotil. Díky poznámkám k jeho fotografickým schopnostem se mi raději s vyděšeným výrazem vyhýbá. Těším se, až napíšu všechy písemky a nebudu muset myslet na tu hromadu otázek k ústním, které mám vypracované tak z poloviny. Těším se, až budu mít za sebou přijímačky na vysokou - i když si pořád nejsem jistá, zvolila jsem ty dvě nejvíc logický možnosti (a jednu totálně zcestnou, protože jsem v nějakém záchvatu paniky prostě nevěděla, well played) a teď zbývá jen doufat, že matematická část nebude moc založená na pravděpodobnosti skládající se z losování barevných koulí nebo postřikování žravých housenek.

I když jsem pořád v nepatrném nervu z toho, co všechno přijde, už to není tak, že bych si pořád říkala "ty vole, vždyť jsi na tohle ještě moc nezkušený batole". Teď bych to přirovnala spíš ke zdravé úrovni (téměř nulové) nervozity a slabému zápachu něčeho, co se v tuhle chvíli zdá růžovější než všechno to, co se dělo do teď. Vím, že za pár měsíců tady budu sedět a datlovat sem stížnosti právě na tuhle říši jednorožců, duhových pruhů a třpytek, ale o tom to všechno je. Změno, jsem tady a čekám tě s otevřenou náručí.

Teď se zase na chvilku odeberu do ústraní, kde budu doufat, že si nikdo nevšiml té několikaměsíční odmlky, a kde se nebudu snažit myslet na to, že mám jen velký oči a ve skutečnosti jsem tu polovinu maturity ohromně zvorala. Nějak to dopadne. Tak snad nás čeká štěstí. Jak jsou na tom moji maturitní spojenci?
 

Seznámení s Pažoutem

7. ledna 2017 v 19:52 | Ter. |  Přirozené prostředí
Dovolte mi představit vám můj nový objekt. Jmenuje se Pažout a letos oslaví jednadvacet. Není moc velký, ale zadek je tak akorát, minimálně na výlety do obchoďáků a chaloupku stačí. Něco už v životě zažil. Nikam se nežene, protože ví, že to za to nestojí. Má pár jizev, které mu způsobil můj brácha, když jsme byli všichni mladší, nicméně horší jsou modřiny od nevlastního dědy - moc dobře ví, že byly myšlené v dobrém a nikdo mu doopravdy ubližovat nechce. Má částečně ochrnuté paže a při loučení je třeba si pamatovat, že občas musíte zmáčknout ty správné čudlíky, aby se nedostal do problémů. První jiskra mezi námi přeskočila někdy v srpnu, ale rozjeli jsme to až během Vánoc. Je to zlatíčko, i když počátky našeho vztahu nebyly jednoduché.

Abyste si nemysleli, že jsme si jako malí vjížděli s bráchou takhle extrémně do vlasů a že nevlastní děda je tyran, chtěla bych věci uvést na pravou míru. Pažout je ve skutečnosti auto, které se mi pod ruce dostalo na rozježdění. Opravdu mu táhne na jednadvacet, je to sedan a při vysoké rychlosti trochu nesouhlasně vrčí. Když byl brácha malý, objel ho nějakou křídou a děda se později snažil tyhle škrábance opravit barevným sprejem, který úplně neladí s originálním lakem. Nefunguje mu reprák na dveřích u řidiče, otevírání okénka u spolujezdce a centrální zamykání neplatí na zadní dveře.

Když jsme si to takhle hezky objasnili, přesuneme se ke křestu Pažouta a mého zbrusu nového řidičáků, které začalo na Štědrý den. Táta dostal nápad, že bychom mohli jet navštívit prarodiče. A že bych mohla řídit. Já samozřejmě nadšená, protože to měla být první jízda od autoškoly, brácha samozřejmě plný rádoby vtipných poznámek k mému řidičskému umění a táta samozřejmě plný pýchy, o které všem vypráví dodnes. Ve skutečnosti mu to připadalo tak dobré, že jsem ho o pár dní později vezla nějakých čtyřicet kilometrů za Prahu na pracovní školení. Vzala jsem si s sebou kamarádku, abych zpátky nemusela jet úplně sama. Tam jsme dojeli v pohodě, táta si vystoupil a my na chvíli zaparkovaly na parkovišti, aby si ten můj oblíbený závislák mohl zapálit.

Poznámka: Když se Pažoutovi nechtělo startovat, musela se polít cívka, která motor nahazuje, aby se startér zase hezky probral. O tom jsme byly informované.

Když jsme po krátké pauze vyjížděly z parkoviště, poprvé jsem cítila, jak se mnou auto během jízdy najednou přestává komunikovat. Voda byla připravená za sedadlem, takže jsme vystoupily, polily součástku vodou a po kilometru jízdy se to stalo znovu. Tak jsme na nějakou dobu zastavily, já se vydala koupit další čtyři litry neperlivé vody do místní večerky a psychicky se připravovala na to, že po cestě nejspíš budeme polévat znovu. Jak jsem si myslela, stalo se. A to na tom nejvíc nejnevhodnějším možném místě. Představte si křižovatku ve tvaru T. A teď si představte, že jedete k takové křižovatce po vyvýšené silnici bez jakýchkoli odpočívadel s hromadou aut za vámi, hromadou aut z protisměru před vámi a hromadou aut, která čekají na vedlejší silnici vedoucí do toho téčka, a najednou opět cítíte, že jedete bez motoru. Zapnula jsem varovky, naprázdno dojela co nejvíc ke kraji to šlo, ale auto zastavilo přesně tam, kde se silnice protínaly. Já okamžitě vyskočila, otevřela kapotu a začala polévat.

Vrátila jsem se za volant a ujela z té osudové křižovatky. Na konci Berouna se to stalo znovu, tentokrát naposledy. Na dvojité křižovatce vypadl motor, já tak tak zajela za přerušovanou čáru označující autobusovou zatáčku a už jsme nenastartovaly. Samozřejmě, pokoušely jsme se, ale bylo to marné. Čekaly jsme přes hodinu, než skončí tátovo školení, aby jakožto mechanik vytáhl kousek součástky, díky čemuž jsme se potom konečně rozjeli zpátky k Praze.

Poznámka: Už jde nastartovat, ale nejde chcípnout (a teď se bavím o klasickém otočení klíčkem). Musí se na to trochu agresivní cestou a nebo se musí jezdit jen takové vzdálenost, na které si přesně vypočítáte množství nafty v nádrži.

Víte, neúplné fungování auta nebylo tím, co mě překvapilo nejvíc. Vlastně se dalo počítat s tím, že to dřív nebo později přijde a byla jsem docela v pohodě. Jen byla smůla, že se to stalo zrovna mně. O dost víc mě udivovalo chování ostatních lidí. Někdo by mohl přibrzdit nebo přijít a alespoň se zeptat, jestli nepotřebujeme pomoc (i když by s poruchou stejně nic nezmohli). Ale ne, místo toho jsem si vyslechla asi dvacet variací zvuku klaksonů, několik květnatých nadávek a vysloužila jsem si posměšné pohledy, když si všimli, že se za kapotou schovává mladá holka s flaškou vody v ruce. Pro představu vypadaly asi jako "pane bože, co tam ta divnoholka dělá, stejně o tom ví úplný nic" (v rámci zachování dobrých mravů jsem slušná). Vlastně pozor, někdo přišel. Nebo teda procházel. Byl to starší pán, nejspíš odborník, protože prohlásil, že nám z toho něco teče. Ve stejné chvíli, kdy jsme na motor lily půllitr vody. Jak říkám, odborník.

Přísahám, že jsem se chvílemi cítila jako pubertální třináctka, které odjeli rodiče z domu, a tak si půjčila klíče od jejich auta a společně s kamarádkou si tam šla sednout a hrát si na dospělou. Ne, že bych si to i přesto neužila. Zase jsem se trochu rozjezdila, poslouchaly jsme příhodné hitovky, hezky jsme si popovídaly a viděly jsme smrkuse communis - latinský název pro muže, kteří smrkají do vzduchu. Jako součást námluv skvěle funguje, budete slečnám připadat atraktivnější, 10/10 žen doporučuje.

Možná je tohle chování ve skutečnosti jen nějaký berounský namlouvací rituál, o kterém nevím, protože ztama nejsem. A nebo, a to je pravděpodobnější, žijeme v bublinách, které jsou naplněny chaosem a spěchem, přes který prostě ostatní lidi nevidíme. Prosím vás, nebuďte ignoranti. A pokud jste ve chvílích podobných téhle ignorováni, zhluboka se nadechněte a poraďte si sami.

Letošní Vánoce

31. prosince 2016 v 15:48 | Ter. |  Přirozené prostředí
V první řadě doufám, že jste si Vánoce všichni užili ve zdraví a nikoho z vás nenapadlo polykat kosti nebo během příprav stávkovat. Přísahám, že za mě film Letos nepeču trumfne, co se bolesti týče, i ty desítky marných českých pokusů o nové pohádky (kam se hrabe Karkulka ve Třech bratrech.. zlatý hlídací vlk a pachuť pedofilie). Na obranu naší kinematografie musím ale říct, že letošní Pravý rytíř se docela povedl, pořád vkládám důvěru v pokračování Anděla Páně, na kterého jsem se díky rýmičce a svátkům zatím nedostala, a stále tu máme staré dobré klasiky, že.

Co se Vánoc u nás týče, čím jsem starší, tím víc se o mě pokouší cynismus vůči těmto svátkům. Než mě vánoční nadšenci svážou barevnými světýlky a posadí mě na špičku stromu na Staromáku, musím podotknout, že se vánoční nálada dostavila i k nám domů, jen díky štedrovečerním reklamám na slevy v ufolze a věšteb přeplněných obchoďáků prostě nestihla být tak intenzivní. Vlastně trochu závidím těm, co Vánoce prožívají už od začátku listopadu - napečeno mají dopředu, o dárky se nemusí dohadovat s ostatními last minute nákupčími a ke štěstí jim stačí adventní věnec a deset druhů balících papírů. My začali slavit den před Vánoci společným vytvářením bramborového salátu, na Štědrý den jsme pokračovali neplánovaným navštěvováním všech, co se zrovna dostali do hledáčku našeho táty a Štědrý večer už se nesl v duchu balení na poslední chvíli, tance na dialogy Shreka a Oslíka a v útlumu po rozbalení dárků, kdy jsme se všichni přecpaní uchýlili k televizi a jen netrpělivě čekali na medvěda Kodiaka. Prostě úspěšné Vánoce.

Když už jsem se nedostala k přání hezkých svátků, popřeji vám alespoň do Nového roku. Hlavně zdraví a trochu toho štěstí, s tím potom všechno už nějak přijde samo. Mějte rádi sebe i ostatní, ať už to jsou vaši blízcí nebo jen lidi, které potkáváte na ulici. Užijte si Silvestra, kterého si, doufám, budete alespoň trochu v dobrém pamatovat.
Uvidíme se za rok. Tímto vyhlašuji soutěž o nejhorší novoroční vtip.
 


Jak na autoškolení

3. prosince 2016 v 11:57 | Ter. |  Další články
Ano, je to tak. I já mám od pondělí oficiálně povoleno řídit. Já vím, další mladý člověk za volantem a navíc ženská.. Bože, stůj při nás. Teď, když jsme si prošli nejzákladnější předsudky, bych chtěla jako správný bloger a navíc zodpovědný řidič vypíchnout několik poznatků a drobných rad k celému procesu získání těchto speciálních not k sonátám vrčících kusů plechů.

Výběr autoškoly. Některým se může zdát, že je úplně jedno, jestli si jízdy zařídíte u Pepana nebo u Janka. Do určité míry to tak je, nicméně v dnešní době autoškoly rozšiřují své služby a mimo specializovaného instruktora a cvičného automobilu nabízí i různé přednášky a plnou verzi cvičných testů, což se vyplatí. Málokomu se chce číst učebnice víc jak dvakrát vzhledem k tomu, jaké hlouposti si tam ti papaláši navymýšlí, a že z toho někdy jde hlava kolem. Polopatická a lidská přednáška na daná témata pomůže člověku zákony správně pochopit. Ze zkušenosti bych doporučila tuhle autoškolu, pokud jste z Prahy nebo okolí a nemáte to přes celé město. Mezi personálem panuje příjemná atmosféra a vždycky se jde rozumně domluvit. Navíc po vás chtějí test před každou jízdou a z těch 28 testů si dost pravděpodobně něco zapamatujete. Samozřejmě neříkám, že bez takových autoškol papíry neuděláte vůbec, abychom si rozuměli.

Potvrzení od lékaře. Tohle je věc, která mi zajistila výlet na registr řidičů a to ne jednou, ale pro jistotu dvakrát za odpoledne. Když jsem totiž odevzdala potřebné dokumenty u okénka, paní mi řekla, že toto potvrzení nepřijme, protože moje obvodní paní doktorka nemá na razítku napsáno "praktický lékař". Dejte si pozor, jestli to tam je. Já vím, zní to jako totální kravina a upřímně jsem absolutně nepochopila, jak to v té databázi lékařů vlastně funguje, tudíž ani nevím, jak se to pak vůbec řeší. Možná by bylo dobré zeptat se obvodního lékaře, jak jeho záznam v systému vypadá. To jen takový okrajový tip k tomu, jak ušetřit tři stovky. Jo a ještě bokem, na fotce mám snad nejironičtější výraz, jaký může být.

Jízdy. Tady jde hlavně o to, abyste nad tím zas tak moc nepřemýšleli. Když vám to zezačátku nepůjde, je to normální. A pokud vám to zezačátku půjde a začnete mít problémy v provozu později, taky je to naprosto normální a určitě to neznamená, že na to hned nemáte. Naučit se řídit auto je jednoduché a naučit se provoz sice trvá trochu déle, ale nakonec to taky zvládnete. Ať už jezdíte mezi prdelkama někde na venkově nebo v centru města, jde to. Pro mě byly začátky lehké jako facka, během náctých jízd to bylo takové všelijaké a v poslední třetině už jsem jela podle instinktu sama natěšená na to, až mi nikdo nebude diktovat co dělat.

Závěrečné testy. Jsou lidi, co na otázky k testům kouknou ráno před zkouškou a zvládnou to za plnej, ale moc bych na to nespoléhala. Určitě je dobré začít s cvičnými testy dřív, abyste to vstřebali. Já začala intenzivně trénovat zhruba dva týdny dopředu vždycky dva testy večer (plus test vždy před jízdou a jednou obě učebnice). Taky bych doporučila pořádně si přečíst otázku i všechny odpovědi, protože jak už jsem psala výš, papaláši se snaží ukázat svou inteligenci hromadou složitých slov, aby si zvýšili ego a my potom rozumíme maximálně tak tečce mezi větami - ve skutečnosti to těžké není, jen musíte na tu jejich tatarštinu použít svůj selský rozum. A snažte se tolik nemyslet na to, že jste v místnosti s více lidmi. Každý z nich je stejně vystresovaný jako vy, ne-li víc. Musím říct, že já byla trochu mimo večer předtím, nicméně po vkročení do budovy magistrátu ze mě všechno opadlo a já odcházela s plným počtem bodů a vstupenkou k jízdě s inspektorem. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby mi při zadávání přiděleného kódu celý systém nespadl - technika mě nemusí asi stejně jako úřady.

Závěrečná jízda. V téhle části ty nervy pracují asi nejvíc a kolikrát to končí tak, že člověk neudělá ani tu nejvíc jasnou maličkost. Jsou tací, kteří si nevezmou pás, nezapnou světla nebo se nemohou rozjet, protože zapomněli na ruční brzdu. Pak většinou nastává panika a všechno další se rozhodne tancovat kongu. Jeďte v klidu, nepospíchejte, pokud si nejste jistí, raději nedělejte nic a nebojte se zeptat, když si třeba nejste jistí směrem, který inspektor udal. Buď to vyjde nebo ne. Myslete na to, že je jedno, jestli jízdu uděláte na první nebo pátý pokus. Já byla nervózní tak nějak zdravě, do doby, než jsme nastoupili do auta. Tam jsem během jízdy mojí kolegyně klepala kosu (protože sakra, ráno byla zima) a tak nějak se dostala do pohody. Za volantem jsem potom poslouchala jen instrukce ke směru jízdy. Ovšem když jsme se blížili zpátky k autoškole, trochu víc jsem přidupla už tak citlivé brzdy kvůli chodci, takže jsem trochu hrkla. Slečna přede mnou to udělala také, tak inspektor řekl, že kdyby měl kafe, už by ho měl za to ráno celé na košili. Já mu neutrálním tónem odpověděla, že je dobře, že ho dneska nemá. A to, prosím vás, nedělejte. Kromě dodatečných otázek o směru opravdu nic neříkejte. Já si za trest objela ještě jednou pár křižovatek a po výstupu jsem dostala vynadáno, že se nemám tak rozčilovat a že bych měla být víc pokorná. Nevypadá to jako moc, ale taky by mě mohl místo objetí bloku poslat na ty jízdy znovu, že. Neskutečně bych si nadávala, kdybych to jen kvůli téhle poznámce musela dělat znovu.

Přiznám se, největší strach mám z toho, že mi pod kola skočí nějaký chodec a já si půjdu na pár let sednout. Ono je totiž moc hezké, že má na přechodu přednost, nicméně si myslím, že rozhlédnout a ujistit se, jestli náhodou nejede někdo, kdo by třeba nemusel stihnout zabrzdit, není zrovna nemožné. Je lepší počkat, než abyste kvůli několika ušetřeným vteřinám zničili hned dva životy. Obzvlášt jestli chcete přecházet na místě bez přechodu nebo na červenou (všichni to děláme, ale bylo by fajn dělat to trochu ohleduplněji).

Tolik z mých zkušeností a poznatků z autoškoly. Určitě se se mnou podělte o ty vaše, pokud jste si tím už také prošli. Já teď mám několik týdnů čas přesvědčit bráchu o tom, že moje řízení není tak špatné jako to na herní konzoli, aby chudák nemusel jet na Vánoce k babičce metrem.

40. den

10. listopadu 2016 v 21:25 | Ter. |  Přirozené prostředí
Právě je něco mezi slohovkou na češtinu a souvislým vyprávěním o frankofonních zemích, jen abyste měli představu o tom, jak teď doopravdy rozumím času. Samozřejmě bych taky mohla říct, že je něco mezi zbytečným psychickým hroucením a otočeným žaludkem, nicméně by to nebylo zcela přesné. Už jen z toho důvodu, že nervovat se ze závěreček v autoškole můžu v měřítku většiny z vás až tak za týden a nervy ze zkoušení maturitních otázek z ekonomiky teď na chvíli taky pominulo. Upřímně jsem sem za ten měsíc nepřítomnosti už několikrát málem naplácla jednu z mých slohovek do školy, na které začínám být pyšná, ale připadají mi tak nějak neosobní. Protože všechno na internetu osobní je a já to nechci narušovat, chápete.


Mezitím, co jsem se přemáhala konečně něco sesmolit, nějak přituhlo a já jen každý den (ne moc pečlivě) hledám svoje zimní boty s kožichem (ano, hledání trvá už víc jak týden), abych byla připravená na ty mínusy a sníh, který mě už stejně předběhl, takže asi nic. Víte, zima v Praze je totiž pro takového průměrného pražáka docela záhul. Ohromné závěje v podobě super hnědé mělké břečky dost stěžují jízdu autem s okny, které pracující pražák (čti: bezohledný pitomec) po ránu nestíhá oškrábat. Namrzlé troleje způsobují nefukčnost tramvají a vzhledem k tomu, že autobus je pět minut pěšky a metro o další dvě navíc, nikdo nestíhá - hlavně ti, co tramvají nejezdí vůbec, že jo. Navíc ta tma a zima dělá z lidí ještě větší bručouny, než jakými celoročně jsou, takže vás na dva metry širokém a kromě vás a daného útočníka prázdném chodníku záměrně vyhledávají, aby do vás strčili a pokusili se zkazit vaší dobrou náladu, jejíž vytvoření vám zabrala hodinová promluva k sobě sama ve vyhřáté posteli a sardinkování do dvou termo svetrů a bundy alá eskymák. Zkrátka a jednoduše, zima je hrozně super a já se opravdu nemůžu dočkat, až přijdou ty mínusy. Co vy a zima? Už máte nové sněhule?

Kam dál